Jdi na obsah Jdi na menu
 


vrch Partyzán

Partyzánský vrch je výrazný  čedičový hřbet s původní výškou 543 m.

 Dřívější název hory byl Počín (německy Bautzen - česky Botzen), což připomínalo původní slovanský název "Pod stěnou." Dne 23.4.1946 při odhalení pomníčku zastřelených J. Šindeláře a J. Maliny byl vrch přejmenován na "Partyzán". Tento název se rychle ujal a používá se do dnes.

 Ač není tento zajímavý vrch v katastrálním území pro Velký Šenov je se  Šenovem od pradávna spjatý, neboť  jej nejde přehlédnout.

První zmíňky o vrchu Partyzán se datují do roku 1770. V té  době zde bylo hledáno uhlí. Když se v letech 1842 až 1843 o to samé pokusil sedlák Müller z Císařského, bylo slyšet v šachtě šumění podobné toku vody. Šachtu opustili a následující den se dno šachty propadlo do větší hloubky.

 Původně měl 2 vrcholy, jižní a severní, oba jsou však dnes již odtěženy a těžba pokračuje dále. Horu na jejím úpatí lemuje čedičový kamenný val o výšce 0,5 - 1 m, nejasného původu. Vrch je součástí hlavního rozvodí Severního a Baltského moře.

 Těžba kamene byla započata v roce 1912 Italem Bologna. Lom byl pochopitelně velmi primitivní a pouze se zbíraly kousky čediče na svazích kopce, které byly ručně tříděny podle velikosti. Větší kameny se  roztloukávali. 

 V roce 1920 Vilém Spölgen (syn Wilhema a Anny Spölgenových), zakoupil malý lom na severním svahu Botzenbergu (dnes Partyzánský vrch) a byla zahájena těžba kamene pro stavební účely. Po ukončení první světové války kdy  se v lomu netěžilo nový majitel lom zmodernizoval. Byly naistalovány drtiče které byly poháněné parou z lokomobilu. V roce 1927 bylo započato odstřelů pomocí trhavin. Další zmodernizování těžby kamene proběhlo v roce 1931. Do lomu byla zavedena elektrika, moderní drtící zařízení a byla zbudována železniční vlečka, která velice zrychlila odběr kamene. http://spravnym.smerem.cz/tema/Vle%C4%8Dka%20%C5%A1ir%C3%A1%20tra%C5%A5%20%C5%A0luknov%20-%20Velk%C3%BD%20%C5%A0enov%20-%20kamenolom

 V roce 1935 byla firma nucena pro neplnění svých finančních závazků lom prodat nově ustavené společnosti, jenž po okupaci se spojila s firmou Sächsisch-Oberlausitzer Granitwerke Bautzen.

 V roce 1949 převzal lom národní podnik Severočeský průmysl kamene v Liberci.  V roce 1964 až 1965 pro genealogický průzkum byly vyraženy  dvě štoly. První  štola  o délce 112,5 m byly vyražena na severozápadě, štola je již nepřístupná. Druhá štola o délce 70 m byla ražena jihovýchodně. Po roce 1967 je ražena štola směrem na západ a v délce 23 metrů končí závalem.

                         ******************************

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

   Interpelace senátorů Reyzla, dr Hellera a soudr. na pana ministra veřejných prací stran dodávek štěrku pro rekonstrukce státních silnic.

Dne 30. dubna t. r. zaslal kartel svobodných organisací a křesťanské organisace ze Šluknova ministerstvu veřejných prací naléhavé podání stran podivného postupu při zadávání dodávek štěrku pro rekonstrukci státní silnice Lobendava-Hanšpach-Velký Šenov v šluknovském okresu. Podání je doloženo obšírným dobrozdáním německého ústředního svazu pro průmysl vápenický, cihlářský a kamenický v Ústí n. L. a soudně ověřeným vysvědčením traťmistra ve Šluknově. Dobrozdání osvědčuje méněcennost štěrku, který dodala firma Technobasalta v Praze, Národní 13, vysvědčení traťmistra potvrzuje, že dodané vagony vykazovaly značně menší množství štěrku oproti nákladním listům. V podání poukazuje se také na zvláštní způsob jednání inspektora zemského úřadu vrchního stavebního rady Kozlíka při zadávání dodávek štěrku, a uvádí se také protest firmy, stavbu provádějící, pro špatný materiál štěrkovací. Kdežto v okresu šluknovském dobývá se v několika velikých lomech a ve velké výkonné štěrkovně na vrchu Botzen uznaně výtečný štěrk a dodává se za levnější ceny než od Technobasalty, bere stát z daleka méněcenný, skoro zcela neschopný, drahý štěrkový materiál. Nezaměstnanost ve šluknovském okrese je velmi velká, následkem jednání státní správy musela býti také ještě zastavena práce ve velké štěrkovně na vrchu Botzen.Veškerého obyvatelstva, zejména dělnictva, zmocnilo se vzhledem k těmto událostem nesmírné rozčilení, a došlo proto již několikrát k prudkým demonstracím. Rozčilení vzrůstá vzhledem ke skutečnosti, že ministerstvo veřejných prací ani na podání organisací ničeho nepodniká, aby učinilo přítrž jednání podřízených orgánů.

Podepsaní táží se pana ministra:

Jest ochoten naříditi ihned vyšetřování neuvěřitelných téměř skutečností, v podání uvedených, dodaný nepotřebný materiál firmě Technobasalta dáti k disposici a tuto firmu pro poškození státních zájmů vzíti k zodpovědnosti?

Je pan ministr ochoten nepředpojatým úřadem dát přezkoumati způsob jednání zodpovědných úředníků při zadávání dodávek štěrku a vzíti je, budou-li uvedené skutečnosti potvrzeny, rovněž k zodpovědnosti?

Praze, dne 19. května 1932.

Reyzldr Heller,

dr Holitscher, Stark, Jokl, Palme, Just, Polach, Jarolim, Niessner, Beutel.

*******************************

Pověsti

 Jak vznikl vrch Počín (Botzen)

  Před velice dávnými časy byla v místě, kde se nyní u Šluknova vypíná Partyzánský vrch úplná rovina. Jednou tudy nesla stará žena nůši plnou rozedraných bot k ševci do opravy. Náhle se obloha zatměla a ve vzduchu nad ní s mohutným šuměním křídel plachtila ohyzdná příšera, která nesla na zádech obrovskou skálu. "Jak daleko je ještě do Drážďan" zahučela příšera, až se země otřásla. Polekaná žena neztratila rozvahu a hbitě odpověděla:"Ach, to je ještě pořádný kus cesty. Celou tuhle nůši bot jsem roztrhala než jsem došla z Drážďan sem." Příšera zběsile zaklela a shodila rázně skálu na zem, takže na tom místě vyrostl vysoký, rozložitý kopec - nynější Partyzánský vrch.

      

 
Kostel svatého Michala

  Mezi Císařským a Velkým Šenovem se zdvíhá Partyzánský vrch (pův. Počin), protáhlý hustě zalesněný kopec, k němuž se váže nejedna lidová pověst. Jedna z nich vypráví, že před dávnými časy, když ještě celé okolí pokrýval hustý prales a v rozptýlených chalupách žilo jen málo lidí, stál na severním úbočí kopce kostelík zasvěcený sv. archandělovi Michaelovi. Čas od času přišel do těchto míst někdo z údolí, aby v lesním tichu nalezl útěchu, a také ti, kteří v blízkosti pracovali, se zde rádi na chvilku zastavili. Jednoho slunného srpnového dne se vydala do lesa na jahody Tekla, sedmnáctiletá dcera chudého sedláka z údolí. Došla až k osamocenému kostelíku, kde poklekla před oltářem a modlila se. Když se zvedla a s plným košíkem v ruce chtěla odejít, vyšel přes práh kostela mladý, štíhlý rytíř v loveckém oděvu. Tekla se ulekla, ale záhy se uklidnila, neboť ji přátelsky oslovil a pochválil její zbožnost. Vyptával se jí na rodiče a domov a pak jí řekl, že se vydal včera s několika přáteli na lov, zabloudil a noc strávil v lese. Nyní že je ale hladový a žíznivý, neboť jeho lovecká brašna i roh s pitím jsou prázdné. Nakonec jí poprosil, aby ho vzala s sebou k rodičům, že se u nich trochu posilní chlebem a mlékem. Protože se jí vyptával, jak daleko je k Tolštejnu, pochopila, že to je široko daleko známý rytíř z tohoto hradu.Tekla ho tedy vzala do svého domova, kde se dosyta najedl. Potom dal jejímu otci několik zlaťáků a poprosil ho, aby šla Tekla s ním a ukázala mu správnou cestu. Dívka šla, ochotně souhlasila, přičemž rytíř přislíbil, že ji pošle včas zpět domů. Otec z matkou se po jejich odchodu radovali z lehce nabytých peněz, které pro ně znamenaly celý majetek. Záhy si ale stará matka začala dělat výčitky, že to nebylo příliš moudré svěřit dívku tomuto rytíři. Otec jí však všechny obavy rozmluvil a matka se opět uklidnila. Při práci uplynul den, ale jak se přiblížil večer a Tekla se stále nevracela domů, začali být rodiče neklidní a mysleli si, že dcerka v hlubokém lese zabloudila. Také noc uplynula a když přišlo ráno, vzrostly ještě víc jejich starosti a obavy. Otec se vydal do lesa Teklu hledat, ale ta zůstala nezvěstná. Oba rodiče z toho byly velice nešťastní. Uplynulo sto dní, když tu se náhle otevřely dveře a na prahu rodného domku stála Tekla. Plačíc pozdravila rodiče a začala jim vyprávět, jaký osud ji potkal. Cestou jí mladý rytíř vyprávěl o nádherách svého hradu a tím v ní probudil touhu ji spatřit. Zbylé obavy, které Tekla ještě měla, zahnal několika přívětivými slovy. Tak došli až na hrad Tolštejn. Rytíř ji však už nechtěl pustit, a když ho začala prosit, zavřel ji do přepychové komnaty, nechal jí předložit nejlepší jídla a také ji poskytl dostatek služebnictva. Poté se začal ucházet o její přízeň - nejprve vlídnými slovy, posléze ale nactiutrhačným způsobem, který přešel v hrubé násilí, jemuž Tekla, nemajíc odnikud pomoci,nakonec podlehla. Teprve šťastná náhoda jí poskytla příležitost k útěku a ona nyní stála před svými rodiči a čekala na rozsudek z jejich úst. Oba mlčeli, avšak matka tento úlek nevydržela a padla mrtvá k zemi. Otec doma ani slovem nepřipomněl Tekle její hanbu. Přesto však jednoho dne šel vzhůru na kopec do kostela a prosil archanděla, aby byl potrestán ten, který způsobil mladé dívce neštěstí. Po osmi dnech ale náhle zemřel a Tekla osiřela. Žila nyní sama v chaloupce, v níž dříve žili chudí, ale šťastní lidé, a každý den chodila vzhůru do kostela a prosila Boha o přízeň. Když se zde opět jednou za prudké bouře modlila, naplnil se její čas a porodila dvojčátka, která položila na malý oltář a v modlitbě prosila Boha o pomoc. Náhle uslyšela nějaký šramot a když vzhlédla ke dveřím, uviděla tam stát rytíře z Tolštejna. Tekla v hrůze vykřikla a skácela se mrtva k zemi. Ve stejném okamžiku sjel z nebes blesk, který spálil rytíře a rozbořil kostel. Dřevorubci, kteří pobývali nedaleko a slyšeli výkřik, se šli podívat, co se děje a na místě kostela, jenž zmizel, nalezli jen oltář a na něm ležící novorozence. Vzali je s sebou domů a dali svým manželkám jako dar z kostela archanděla Michaela. Skalnímu výběžku, na němž prý kostel stával, se podnes říká Michalský kostel.

 

Ženská stráž na Partyzánském vrchu

  Z dob třicetileté války pochází pověst, jak kurážné šluknovské ženy přelstily švédské vojsko a zachránily tak své město od vydrancování.
Obě válčící strany, jak císařští, tak i protestanti, si vynucovaly zásobování a píci a vymáhaly na obcích nejrůznější peněžité dávky. Nejznámější bylo "výpalné". Obec, která nezaplatila byla vypálena do základů. Hospodářské usedlosti pustly, pole zůstávala neobdělána, lidé se uchylovali do lesů. Ve městě zůstali jen starci, neschopní nosit zbraň, ženy a děti. Muži byli již dávno zverbováni, nebo násilně pochytáni, aby doplnili stavy prořídlých regimentů.
Večerní obloha zrudlá požáry prozrazovala, že Švédové v sousedních saských vesnicích. Ojedinělé švédské hlídky přejížděly zemské hranice a každým dnem mohl přitrhnout silnější oddíl, který by snadno vydrancoval město, které nemělo ani jednoho muže na ochranu svých hradeb. Tu přišly šluknovské ženy na nápad jak odrazit nepřítele lstí, když to není možné silou. Každá si narychlo sešila z různých kousků červeného sukna nebo jakékoliv červené látky jakýsi kabátec, vestu, nebo jenom přehoz, napodobující stejnokroj císařských vojsk. Potom se zásobily jídlem a pitím a před rozedněním se vydaly v tichosti na Partyzánský vrch. Zde na místě viditelném do daleka založily řadu "táborových" ohňů a pobíhaly kolem. Tím napodobovaly tábořící vojsko. Občas se i seřadily do pochodového tvaru a pochodovaly kolem dokola kopce, aby napodobily procházející vojsko. Tak to dělaly několik dnů a nocí. Ohně živené klestím plápolaly po celé noci a kolem nich neustávalo víření a lomození.
Posléze došly ženám síly a postupně usínaly kolem dohořívajících ohňů. Les z tichl. Ale to už přibíhaly z města děti a radostně zvěstovaly, že Švédové přijeli až do okolních osad, ale zalekli se tolika neznámého vojska a rychle se zase stáhli zpět.
Odvážné ženy zachránily tentokrát své město před vydrancováním.

 

Poklad na Partyzánském vrchu

  Jako o mnohých jiných kopcích a horách se vyprávějí různé pověsti o ukrytých pokladech, tak také náš Partyzánský vrch ve svých útrobách skrývá nesmírný poklad. Vypráví o něm tato báj.

 Jednou šla chudá žena s malým dítětem ke kopci, aby si zde nasbírala suché dříví na zátop. Když přišla ke skále, spatřila, že do ní vede jakási brána. Vstoupila tam i se svým dítětem, které nesla na zádech. Uvnitř konce spatřila hromady zlatých peněz. Sedla si celá zmámená na stolici ke stolu a zírala na to ohromně bohatství. Tu najednou se ji zdálo, jakoby slyšela hlas svého muže venku před skálou. Rychle vyběhla ven, ale nikoho nespatřila, dítě však nechala uvnitř skály. Když se pro ně chtěla vrátit, byla skála již zavřená a po bráně nebylo ani stopy. Pro dítě si mohla přijít až za rok, když se v kostele zpívají pašije.

 Obyvatelstvo v tomto kraji bylo v převážné většině německé, a tak si při poválečném odsunu odneslo svoje pověsti s sebou. Zbyla už jen neurčitá torza. Tak například vyprávělo se, že v kopci Botzen (nynější Partyzánský vrch) je ukryt obrovský poklad zlata a drahého kamení, přístup k němu se vždy otevírá na Velikonoční neděli. Protože ale zmíněný kopec je už téměř z poloviny odtěžen místním kamenolomem bude poklad nejspíše v té druhé zbývající polovině. Také  v sousedním kopci Hrazený jsou prý ukryty velký poklady, ke kterým pocestného dovedou trpaslíci - permoníci. Za jejich pomoci musí být ovšem poklad odnesen za naprostého mlčení. Zakopnutí o kořen, či o práh vlastního domu - šťavnaté zaklení a poklad se změní v hromadu kamení nebo zvadlého listí.

 

 Vysvětlení k pomníku  u silnice.

 Česká verze:                                                                                                                                     Dnešní název má vrchol na památku poručíka Josefa Šindeláře, který zde byl společně se svým řidičem desátníkem Vladimírem Malinou zákeřně zavražděn dne 6. července 1945 Josef Šindelář byl člen štábu partyzánské brigády Národní mstitel, která byla od 16. května 1945 součástí československé armády ve Šluknovském výběžku. Poručík Josef Šindelář velel 2. praporu sídlícímu ve Šluknově. Pachatelé tohoto mordu nepocházeli z řad původního německého obyvatelstva, nýbrž byli polského původu, avšak nebyli nikdy dopadeni.

Verze pamětníků ve Šluknově dříve žijících v dopise pana Wolfganga Egertera:        Josef Šindelář, příslušník tzv. Obranného zpravodajství (vojenská obdoba StB, velel jí komunistický zločinec Bedřich Reicin), zahynul 6. července 1945 při přestřelce s polskými vlastenci z Armii Krajowej, kteří se pokoušeli probít přes české území ze zbolševizovaného Polska na Západ.  Šindelář byl odpovědný za nelidské mučení mnoha občanů Šluknova.

 

odkaz na dopis W. Egertera bohumildolezal.cz/texty/u062-03.htm#js

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA