První zmínka o Schluckenau je z roku 1201, kdy Schluckenau bylo ochotno půjčit saskému městu Budyšín (Bautzen) po jeho velkém požáru sumu peněz. Hinko III. biskupovi Rudolfovi von Meissen půjčil šedesát marek grošů, které biskup Rudolf přislíbil v určené lhůtě v roce 1414 vrátit zpět, nebo jinak bude nucen přijet do městské obce Schluckenau a tam zůstat ve, svým způsobem dobrovolném, zajetí až do konečného zaplacení. Šluknov byl podle toho v těch letech již skutečným městem. Bere se, že povýšení na město královským udělením městských práv si vymohl Berka na Hohnsteinu (panství v Sasku), které mu patřilo již v roce 1359. Šluknov byl ostatně ještě před touto dobou způsobem výstavby městem, chybělo mu jen městské, popřípadě tržní právo, jež mohlo být propůjčeno jen králem. Propůjčovací právo pro tržiště později přešlo na hrabata a biskupy, nejdříve pro jejich sídla, a tím dostávala právo ke zvýšení celních a tržních poplatků. Zároveň s udělením městských práv vyplynulo v každém případě i propůjčení městského erbu. Může se mít za jisté, že za panování Berky město Schluckenau obojí uděleno mělo, neboť znak Šluknova je tomu Berkovu velmi podobný: Dvě ve tvaru Ondrášova kříže (Andreaskreuzes) přes sebe navzájem zkřížené dubové ratolesti se šesti klouby na zlatém štítu.

        Ani v katastrálních, ani v jiných úředních listinách zemského archivu, se nenachází zpráva o povýšení Šluknova (Schluckenau) na město. Pečeť města Šluknova pochází z roku 1566, z toho se ale nenechá vyvodit závěr o době udělení městského znaku. Dne 24. června 1423 Hinko Berka z Dubé, pán na Hohnstein a Rumburg, potvrzuje v jednom dlužním úpisu ručitelům, mezi jinými starostovi, soudci, rychtářovi a obci Schluckenau, který je částečně jeho otcovským dědickým podílem, Niederhälfte. Rada z Drážďan zase posílá roku 1435 do Sluckenaw posla kvůli masnému trhu, který se opět překládá na pondělí. Dne 12. září 1449 město Schluckenau také chválí smír svého pána, Albrechta Berky, s Horní Lužicí (Oberlausitzern). (Radní archiv Budyšína – Bautzen.)

       Kolem a před touto dobou byl Šluknov opevněn, obklopen hradbami, opatřen dvěma branami, z nichž ta, ležící na stranu Rožan (Rosenhain) „Gänsenthor“ – „husí brána“, byla v roce 1853 kvůli stavbě silnice zbourána. Zrovna tak se kolem města táhly příkopy a ve městě se také nacházel Zemský hrad (Landschloss). Až do roku 1850 měl vlastní hradní obvod s asi šestnácti domy.

       Město se těšilo péči většiny majitelů panství, obzvláště těch von Schleinitz. Heinrich von Schleinitz zachoval městu některé výhody a ulehčení v jeho ročních poplatcích. Dbal na přísnou církevní kázeň a podporoval snahy tehdejšího šluknovského faráře Matthäuse Selanda. V roce 1535 obdrželi měšťané Šluknova řád s částečným zacházením podle saského práva. Rozhodnutí byla často opatřována u lipské soudní stolice. V roce 1537 byl díky Georgu von Schleinitz obnoven s povolením rady režim „pivovaru a sladu“. V pondělí, na den svatého Donáta, roku 1541 vydali Ernst a Georg Schleinitz nařízení, že „nikdo si již nemá půjčovat více, než může splatit“. Georg von Schleinitz v roce 1552 městu udělil svobodné pivovárečné právo a měšťany osvobodil od veškeré roboty. Obšírný pivní řád město obdrželo v roce 1559. Právovárečných účastí nebo Biere kurzweg bylo 137. Někteří měšťané drželi jeden a půl, někteří dvě nebo dvě a půl, někteří pouze půl „piva“. Městský písař Johann Khoditsch měl právo jednoho a půl „piva“. V roce 1555 běsnil ve Šluknově mor, to měl zůstat na životě jen jeden manželský pár. Odtud na Popeleční středu (Aschermittwoch) dojemný obyčej „Korbschreines“ („křičící koš“). Po rozdělovací smlouvě z roku 1565 měl Šluknov, mezi jinými, následující povinnosti: Obyvatelé města neměli žádné dvorské služby. „Museli se jedině účastnit honu“. Z toho se mohli vyplatit za 74 tolarů, jen na „Wolfsjagt“ – „vlčí hon“ museli jako ostatní. Měšťané měli svobodné vaření a stáčení piva a z jedné měřice sladu odevzdávali půl bílého groše (weissen Grosch). Také dávali ze všeho sladu měřici honcům. Z cizího piva dávali od sudu tří bílé groše sudového peníze (Fassgeld). Ze sladu byl placen poplatek od mletí, čtyři bílé groše. Rada vydávala měšťanům rodné listy a z každého mělo panství půl tolaru. Šluknov měl volný „Salzschank“ (výdej soli) bez poplatků. Panství od rady dostávalo z „Keulenmarktes“ (prodej kýt) od řezníků ročně celkem čtrnáct Stein (objemová míra) loje a za to se udržoval stav masných krámů. Dávalo se také forsthafterům podle počtu koní. Ti chodili do panských lesů se zápřahem („Schirr“) a sbírali dřevo podle návodu polesných. Deset tolarů poplatku ročně dávali soukeníci. Zrovna takovou daň odváděli i jiní řemeslníci. Zaznamenáníhodná je daň lazebníků se třemi tolary šesti bílými groši. Poplatek biřicům činil dvakrát do roka vždy pět bílých grošů a ročně jeden Stein koňských žíní. Každý uživatel domu platil jeden bílý groš ochranné peněžní dávky (Schutzgeld) a vykonával dva dny za rok na vlastní náklady robotu a ročně musel pro panství napříst jeden kus příze, za což obdržel dva groše. Poplatek „Reumicht“ činil deset tolarů sedm grošů. Panské sídlo bylo dřevěné, u něj pivovar a sladovna, dva panské mlýny na mouku a k nim dvě cesty. Zahrada pro panskou domácnost, uvnitř se pěstoval chmel a cihlová stodola.

       Až do roku 1566 si museli krčmáři z Lipové, ze Šenova a z Brtníků jezdit pro pivo do Šluknova. Potom byli rozdělovací smlouvou přikázáni do pivovaru v Lipové. Dne 15. dubna 1577 bylo město zpustošeno velkým požárem. Naštěstí bylo v tom roce velmi lacino. To stála jedna měřice pšenice 21 grošů a měřice žita jen 14 grošů. V roce 1585 zemřelo ve Šluknově a okolí 1113 lidí na mor. Dne 11. dubna 1596 shořela velká část města, přičemž bylo zničeno mnoho cechovních pokladen spolu s privilegii. V roce 1595 se ve Šluknově opět vyskytl mor. V roce 1618 způsobil velký požár významné škody.

       Obzvláštní starostlivost většiny majitelů panství byla obrácena na cechy. Opakovaně obdržely volnosti i řemeslnické obyčeje. Obšírně lze číst v odstavci „Obchod“. Město Šluknov se odedávna těšilo vícero svobodám, oprávněným nárokům a privilegiím. Z nich jsou některá zdůrazněna: Právo tržiště, pivovárečnictví, výčep piva, obchod se solí a s pálenkou. V roce 1566 město od pána von Schleinitz obdrželo volné skladiště. (Sommer, „Česká panství“.) Jednotlivé cechy se těšily jistým výsadám, obzvláště tkalci plátna, jakož i Spolek střelců. Různá privilegia nebyla jen od majitelů panství, ale také byla zčásti potvrzována, zčásti rozšiřována od většiny panovníků. Od císaře Rudolfa II., v roce 1661 od Matthiase Leopolda I., roku 1749 od Marie Theresie, roku 1784 od Josefa II. a roku 1794 od Franze II.

        Město mělo také v předepsaném okruhu působnosti své vlastní pravomoci. Podle šluknov- ského městského základního práva z roku 1657 byly stanoveny pokuty a tresty za jisté delikty: Za urážlivé tupení a nadávání na radu dvě kopy grošů; za políček a záhlavec, jakož i za suché rvaní za vlasy jeden zlatý; neposlušnost proti radě a městským úředníkům jedna kopa atd. Když si chtěl Otto von Starschädel z Budyšína na městu Šluknovu pro sebe vybírat ke stávajícím poplatkům 45 kop, stěžovala si rada ze Šluknova u rady z Budyšína a saský kurfiřt v roce 1622 rozhodl ve prospěch města Šluknova. Podle listiny z roku 1623 platilo 213 ve Šluknově usazených lidí honební poplatek, obyvatelé předměstí platili Erbzins, dále to byl řemeslnický poplatek, Güttelzins, Borkenzins, osm jich platilo předměstskou daň, tkalcovskou ochranou daň atd.

        Od srpna do prosince roku 1632 zemřelo na mor 559 lidí. Ze 151 manželských párů zůstalo na živu pouze osm párů, zatímco 27 manželských párů uteklo. V roce 1634 Šluknov až na čtyři domy a šatlavu vyhořel. Statkář hrabě Mannsfeld nešťastné obyvatele podporoval. Dne 17. dubna 1637, založením ohně nepřátelským vojskem, bylo vypáleno 25 domů a osm stodol. Při tom s pokladnicí shořely všechny doklady a privilegia cechu pekařů, až teprve v roce 1649 toto řemeslo obdrželo od hraběte Carl Adama von Mannsfeld nová privilegia pro 16 pracovních stolic. Dne 12. září 1645 sem přijel švédský generál Königsmark se svým vojskem 8000 mužů a zdržel se až do 14 toho měsíce. (Viz. Válečné události) Při té příležitosti byla vojáky zabavena v roce 1638 za dva říšské tolary nově pořízená mistrovská pokladna pekařského cechu. V roce 1645 byl vrchním představeným Hans Uhlmann.

        Dne 19. prosince 1660 ve Šluknově bouřka zničila zvonici. Dne 28. června 1710 bylo město velmi silně postiženo velkým požárním neštěstím. Shořelo 163 domů, mnoho stodol, kostel s velkou zvonicí a pivovar. Zůstala stát jen škola, 21 předměstských domů a osm domů na nivách. V roce 1715 Šluknov čítal 3332 obyvatel. Kvůli blesku, 9. června 1745, mezi 11. a 12. hodinou večer, povstal velký požár, zachráněn byl jen kostel, škola a tři právovárečné domy. Shořelo 152 domů s osmi řeznickými a osmi pekařskými stolicemi, škoda činila 105 116 florinů a 4 krejcary.

      Dne 20. září 1779 navštívil město císař Josef II. a přijal zde doušek piva. Džbán na pivo, z něhož císař upil, byl uložen ve sbírce pro tento účel založeného muzea. V roce 1784 byla u městské rady zrušena instituce dvanácti radních, kteří se měsíčně střídali jako starosta. Na její místo přišli čtyři starostové. Od roku 1793 úřaduje jen jeden starosta, spolu s jedním zkoušeným a dvěma nezkoušenými radními, jakožto se třemi zástupci.

       V roce 1791 byly vekou bouřkou strženy střechy osmnácti domů v Pivovarské ulici (Bräugasse). Dne 13. dubna 1838, na Velký pátek (Charfreitage), se ráno u pekaře Antona Webera vznítil požár, kvůli němuž se obrátilo v popel 162 obytných domů a 19 stodol, 263 rodin bylo bez střechy nad hlavou. Čtyřicet hasičských stříkaček ze sousedních obcí, mezi nimi mnoho ze Saska, se marně snažilo zastavit působení smrtonosně pustošícího živlu, doprovázeného bouří a sněhovou chumelenicí. Není možné, ani jen přibližně, vylíčit tu velkou bídu. Byl oplakán jen lidský život osmdesátiletého starce Antona Riedela. Škoda byla vyčíslena na 440 740 fl. C.-M. (tehdejší měna), pojištění proti požáru činilo 135 140 florinů 35 krejcarů. Sousední obce podporovaly obyvatele města penězi, oblečením a potravinami a mnohé obyvatele pohostinně přijaly. Tehdejší biskup Hille městu, spolu s dlouhým utěšujícím psaním, poslal tisíc zlatých císařských marek.

       Dne 22. září 1847 se Šluknov těšil vysoké návštěvě. Ze Saska přes Lobendavu, Lipovou a Šenov přijeli na krátký pobyt arcivévodové Franz Josef, Ferdinand Max a Carl Ludwig. Přitom došlo k jedné veselé příhodě. Horlivý policista tlačil arcivévodu Carl Ludwiga do příkopu, aby udělal místo pro prince. Arcivévoda se nad touto událostí srdečně smál.

       V roce 1862 započala působení spořitelna a rozvinula svou požehnanou činnost. Po velké bouři ze 7. prosince 1868 bylo na šluknovském panství zpracováno asi 27 730 sáhů větrem polámaného dřeva. V letech 1877/78 byla vedle zahradního parku dokončena střelnice. Dne 29. srpna 1886 byl vedle budovy odborné školy slavnostně odhalen monumentální pomník císaře Josefa II., který vytvářil trvalou ozdobu města Šluknova. V roce 1890 byl Dr. Leo Nagelem podán podnět k založení městského historického muzea. Sbírka dělala potěšitelné pokroky a vykazovala většinou hodnotné a zajímavé kusy: Městská privilegia, nádobu na pití, z níž pil císař Josef II. u císařského stavitele Pietschmanna v obci Království, pohár, z něhož pil císař ve Šluknově, kolovrat mytické hraběnky, vícero cechovních pokladnic, „vítací“ pohár („Willkommen Becher“) tkalců, kamenný džbán na pití ševců z let 1651 a 1662 a krejčích z roku 1767, mnoho zbraní, mezi nimi také dělovou kouli z roku 1813.

       D o l o v á n í . Na 62 hektarech rozsáhlého šluknovského městského lesa „Schweidrich“ se od konce roku 1897 rozvíjel vpravdě čilý život. Platilo to pro mnohoslibný, tentokrát úspěchem korunovaný podnik niklového dolu, jenž byl otevřen na místě dolu starého hornického sdružení „Kopperzeche“. Obzvláště důlní štola, takzvaná „Kupfergrube“ – „měděný důl“, která byla v provozu již za Georga von Schleinitz v letech 1548 až 1553, byla v době třicetileté války opuštěna, popřípadě zpustošena. Stále ještě lze najít místo, na němž se v letech 1835 až 1838 nacházelo Silberwäsche - promývání stříbra, stoupa a vyschlý rybník. V roce 1896 získal továrník G. H. Richter z Varnsdorfu kutací právo pro dolování na Schweidrichu, ale roku 1897 přešlo na konsorcium (společenstvo), v jehož čele stál generální ředitel české báňské společnosti (Böhmischen Montangesellschaft) von Wittgenstein. Vedle štoly byla zřízena dřevěná stavba, sestávající z domu společenstva, kanceláře, místnosti pro dělníky, kovárny a skladu. Práce vedl důlní inženýr Rockstroh z Blanska a jemu pomáhal naddůlní, deset horníků a asi deset nádeníků. Dělníci fárali ve dvou směnách, takže mohlo být pracováno ve dne i v noci. Čtyři muži se zabývali lámáním rudy, zatímco ostatní dělníci získanou rudu odváželi. Uprostřed štoly se nacházely mnoho metrů vysoké schody, po nichž se mohlo slézat jen s vedoucím. Ruda se sypala do trychtýřovitého otvoru, kterým se kutálela dolů 200 až 220 metrů dlouhou štolou. Niklový kov se nacházel v celkem významném množství. Jednotlivé žíly horniny obsahovaly 4, 12, 19, ale jiné i 40 procent niklu, zatímco ruda ve Švédsku a v Kanadě obsahovala jen asi dvě až tři procenta. Podle rozsahu a mocnosti vrstvy bylo odvislé, zda byla ruda roztavena zde nebo byla-li odvážena surová. Pro zkoumání oblasti byla stanovena vyhlídka na tři čtvrtě roku. Mimo to měly být prováděny zkoušky na obsah magnetitového pyritu a měděného kyzu.

       S p o l k y  v e  Š l u k n o v ě (Letopočty v závorkách znamenají dobu založení spolků.) Střelecká společnost (existovala již v 15. století.) Spolek vojenských vysloužilců (1841), Spolek přátel pohřbívání žehem (1845), Mužský zpěvácký sbor (1851), Spolek podporování nemocných (1867), Spolek dobrovolných hasičů (1867), Spolek katolického čtení a družnosti (1870), Zemědělský, myslivecký a národohospodářský okresní spolek Šluknov - Lipová (1874), Osazovací spolek (1874), Zemědělský, lesnický a národohospodářský spolkový svaz pro severní Bohemii (1876), První německý pěvecký spolek pro severní Bohemii (1876), Německý tělocvičný spolek (1878), Ochotnický divadelní spolek (1879), Zpěvácký spolek „Kretschmer“ (1881), Polévkový spolek (1881), Místní skupina německého školského spolku (1881), Spolek školního krejcaru (1883), Německý spolek „Böhmerwald“ (1885), Ženská místní skupina školského spolku (1886), Oddíl Horského spolku (1886), Učitelský spolek dalšího vzdělávání (1889), Spolek hostinských (1893), Spolek dílenských mistrů (1896), Spolek Němců v Bohemii (1896), Spolek chovatelů drůbeže a králíků (1896), Německé kasino „Humor“ (1896), Národní spolek (1897).