Výrobce textilních bavlněných výrobků Dominik Liebisch a jeho usedlost čp. 307.

Dle ústního podání se tomuto statku říkalo Furnand ( asi FERDINAND), které se odvodilo od jeho posledního majitele Josefa Ferdinanda Kindermanna. Byl veden pod domovním číslem Šenov č.p. 307.

Ferdinandova vyhlídka, ze které byl překrásný výhled na Dolní Šenov a Leopoldku, měl rovněž název  podle tohoto výše jmenovaného statkáře. Rodina Kindermannova pocházela původně z Královstí. Později se od roku 1834 vyskytuje Johan Kindermann jako sedlák na čísle popisném 152, později nazvaném jako Hentschelův statek. K námi neznámému datu získal Johann ještě sousedící usedlost č.p. 155. Když roku 1870 zemřel, byl na výměnku v Šenově na č.p.152 a 155. Mladší syn Josef zůstal na statku č.p. 152, jež předal později svému zeťovi Hentschelovi a ten jej zdědil jako takzvaný Hentschel statek.

Mezitím pojal za manželku roku 1863 nejstarší syn Johana Kindermanna Ferdinand Veroniku, která byla dcerou výrobce pláten Dominika Liebische s č.p.307. Při porodu jeho výše jmenovaného syna Josefa Ferdinanda v roce 1865 byl Ferdinand Kindermann sedlák a kameník v čísle p. 307. Od roku 1872 se označoval jako ekonom (sedlák ) v č.p.307. Po smrti svého otce převzal i jeho další statek čp. 155.

Když Ferdinand Kindermann roku 1884 zemřel byl kameník jakož i majitel domu a pozemku č.p. 155 a 307. Jeho nástupcem se stal jenom výše jmenovaný syn Josef Ferdinand.

Dne 10.4.1894 statek č.p. 155 vyhořel. jeho znovupostavení nebylo uskutečněno na stejném místě. Protože Josef Kindermann bydlící v č.p. 307 si chtěl podle svých nároků a potřeb přestavět a zvětšit hospodářskou část i na tento pozemek. Od této doby je jediným hospodářem v Šenově , který nemá své budovy na stejném břehu potoka, ale jeho budovy jsou tímto potokem rozděleny.

Tímto víme, že se v domě č.p. 307 nacházel kolem roku 1870 velký hospodářský statek. Ale co bylo předtím v tomto velkém domě?

Zde měl známý Šenovský pláteník Dominik Liebisch své výrobní stanoviště. O Dominiku Liebischovi není moc známo. Jeho otec byl sedlák v Císařským, kde se Dominik v roce 1796 narodil. Oženil se r. 1823 s dcerou tkalce a byl mnoho let sám tkalcem. Později r. 1835 byl zahradníkem v č.p.307, ke které patřila tzv. zahrádka pro rostliny ke konzumaci.

Brzy poté musel založit svou firmu a byl roku 1848 nazván producentem tkaných pláten.

Tento revoluční rok se tkalci vzbouřily a na Lipovském Pivním mostě (při spojení cest z Lipové a Šenova do Vilémova) přepadli kupecké vozy s levnou anglickou přízí a tuto na poli spálili. Robert Lahmer napsal ve své kronice města Šluknov, že rozlícený dav běžel i k podnikateli Dominiku Liebeschovi, aby i zde spálil tuto přízi, ale nic nenašel. Tento příběh je i popsán v malém notesu, sepsaném k příležitosti odkrytí válečného pomníku roku 1930, který je jistě ještě v podvědomí některých Šenováků. 

Tento notes cituje i ze sbírky ,,Pamětihodné události" kde jsou sepsány Šenovské události od Dominika Liebische, čímš nám v budoucnu zachoval důležité prameny Šenovské historie.

Bohužel není známo, kde se tento dokument od Dominika Liebische nachází.

Dominik Liebisch použil při výrobě bavlněných tkaných textilií výkonnou a novou technologii, v této době zpracovávaly i ostatní textilní továrny bavlnu.

Velký přínos městu dal Dominik Liebisch, když v roce 1858 renovoval barokní sochu svatého Nepomuka. Pomník sv. Nepomuka stojí dnes u kostela. Na zadní straně pomníku je vepsané poděkování výše jmenovaného Dominika LIEBISCHE.

Dominik Liebisch zemřel v roce 1869 ve svých 73 letech jako textilní fabrikant na adrese Šenov č.p.307. Jeho pomník se ještě dnes nachází na místním starém hřbitově u Šenovského kostela. Nejspíše jeho podnikání skončilo jeho smrtí. Žádný z jeho synů se firmy neujal. Pozemek převzal ze začátku jeho zeť a kameník Josef Ferdinand, který tento, jak bylo již výše popsáno, přestavěl na základě svých požadavků.

Pouze jedinkrát a to při svatbě svého stejnojmenného syna r. 1861 a již nikdy více, byl objekt č.p.325 také nazván textilní továrnou.

V čísle popisném 325 bydlel od této svatby druhorozený syn Dominika Liebische stejného jména, který pro rozlišení svého jména svého otce si nechal říkat junior.

Dominik Liebisch jn. byl taktéž průmyslový podnikatel a kolem roku 1890 i výrobce knoflíků na adrese 325. Tato firma neměla dlouhou existenci. Když Dominik Liebisch jn. roku 1900 v Praze zemřel ve věku 66 let, byli jeho tři synové již po smrti. jeho další syn Josef zemřel krátce po něm na čp. 325. Vše převzala neteř Anna, která si v roce 1900 vzala statkáře Stefana Hilleho z čísla popisného 163. Rodina Hille řečená GLEORCE a nebo taky KLEJROGE zůstala na této adrese až do roku 1945.

Pozdější fabrikant na knoflíky Heinrich Wünsche, dřívější zaměstnanec firmy Dominika Liebische, získal v roce 1900 továrnu na knoflíky. Vedl podnik dále v letech 1903 - 1904 na hlavní silnici č.p. 422 a o č.p. 423 tuto firmu rozšířil.

Poslední stopa, kterou máme o knoflíkové výrobě Dominika Liebische, je poznámka o mladém Franzi Josefu Müllerovi z Velkého Šenova, který byl mistrem v knoflíkové výrobě Dominika Liebische v č.p. 325, který ještě před rokem 1883 v tomto domě a na jeho pozemku dělal první pokusy se zušlechtěním metalových plechů.

Literartura

Robert Lahmer - kronika města Šluknov ve Šluknově roku 1889 strana 154 (zpráva o spálení bavlny vzbouřenci na pivním mostě)

Pamětní psaní podobná události odkrytí válečného pomníku a oslavy ve Velkém Šenově 12 až 14 července 1930 , Rumburg. 1930 s výtažky z knihy "pamětihodné události"

Erhard Marschner , Franz Josef Müler ,W.Pfeifer  domácí spolek Kempten 1977 s 183

Dr. Andreas Hille , Lerchenweg 6a   06110 Halle         

Statek čp. 307  v pozadí kaple Umberg

v němčině:

Der Leinwandproduzent Dominik Liebisch und das Anwesen Schönau Nr. 307

Alfred Koch, aus Zeidler, für seine vielfältige und langjährige Unterstützung meiner Forschungen

Der auf Bild 1 zu sehende Bauernhof wird wohl den meisten Schönauern noch gut in Erinnerung sein. Mundartlich hieß er Furnand-Bauer, was vom Namen des letzten Besitzers herrührte: Josef Ferdinand Kindermann. Der Hof führte die Hausnummer Schönau Nr. 307. 

Die Ferdinand-Höhe, von der man einen wunderschönen Blick über Niederschönau und Leopoldsruh hatte, führte ihren Namen nach eben diesem Bauern. Die Familie Kindermann stammte ursprünglich aus Königswalde. Spätestens seit 1834 ist Johann Kindermann jedoch Bauer in Schönau Nr. 152, später Hentschel-Bauer. Zu einem noch unbekannten Datum erwarb Johann Kindermann auch noch die benachbarte Wirtschaft Nr. 155. Als er 1870 starb, war er Ausgedingebauer in Schönau Nr. 152 und Nr. 155. Der jüngere Sohn Josef verblieb auf dem Hof Nr. 152, den er später wiederum an seinen Schwiegersohn Hentschel, der sog. Hentschel-Bauer, vererbte.

Bereits 1863 hatte Ferdinand, der älteste Sohn von Johann Kindermann, Veronika, eine Tochter des Leinwandproduzenten Dominik Liebisch aus Schönau Nr. 307, geheiratet. Bei der Geburt seines oben genannte Sohnes Josef Ferdinand im Jahr 1865 war Ferdinand Kindermann Feldwirth und Steinmetz in Schönau Nr. 307.  Bereits 1872 bezeichnete er sich auch als Ökonom (Landwirt) in Schönau Nr. 307. Nach dem Tod seines Vaters übernahm Ferdinand Kindermann auch das zweite väterliche Gehöft, Schönau Nr. 155. Als Ferdinand Kindermann 1884 starb, war er Steinmetz sowie Haus- und Gutsbesitzer von Nr. 155 und Nr. 307. Nachfolger war sein oben genannter Sohn Josef Ferdinand.

Am 10.04.1894 ist das Gehöft Schönau Nr. 155 abgebrannt. Der Neuaufbau erfolgte jedoch nicht an gleicher Stelle, vielmehr baute Josef Ferdinand Kindermann das Anwesen Schönau Nr. 307 nach seinen Ansprüchen um und verlegte den landwirtschaftlichen Betrieb in dieses Haus. Seitdem ist dies der einzige Bauer in Schönau, bei dem sich Hof und Flurstreifen nicht auf der gleichen Bachseite befinden sondern durch diesen getrennt sind.

Somit wissen wir nun, dass mit dem Haus Schönau Nr. 307 etwa seit ca. 1870 eine größere bäuerliche Landwirtschaft verbunden war. Was jedoch war vorher in diesem großen Haus ?

Hier hatte der bekannte Schönauer Leinwanderzeuger Dominik Liebisch seine Produktionsstätte. Von Dominik Liebisch ist eigentlich nicht viel bekannt. Sein Vater war Bauer in Kaiserswalde, wo Dominik 1796 geboren wurde. Er heiratete 1823 in Schönau eine Weberstochter und war dann über viele Jahre hinweg selbst Weber. Spätestens seit 1835 war er Gärtner in Schönau Nr. 307, zu der eine kleine sogenannte Gartennahrung gehörte. Bald darauf muß er seine Firma gegründet haben, wurde er doch bereits im April 1848 als Leinwandproduzent genannt, als in jenem Revolutionsjahr aufgebrachte Weber an der Hainspacher Bierbrücke bei Schönau einen Handelswagen erstürmten, der große Ladungen des aus England stammenden sog. Maschinengarn transportierte, und dasselbe auf freiem Felde verbrannten. Robert Lahmer berichtet in seiner Chronik von Schluckenau, dass die Weber anschließend zum Leinwandfabrikanten Dominik Liebisch nach Schönau gingen, um auch dort Maschinengarn zu suchen, dort aber nichts fanden. Diese Geschichte findet sich auch in dem kleinen Heft zur Enthüllung des Schönauer Kriegerdenkmals im Jahr 1930, welches sicher einigen Schönauern noch bekannt ist. Dieses Heft zitiert auch mehrfach aus den Denkwürdigen Vorfällen, einer Sammlung von geschichtlichen Aufzeichnungen zur Schönauer Geschichte von eben diesem Dominik Liebisch, der somit auch für uns zu einer interessanten Geschichtsquelle geworden ist.  Leider ist mir nicht bekannt, ob sich irgendwo die gesamte Schrift von Dominik Liebisch erhalten hat.

Dominik Liebisch hatte mit der Herstellung von Leinentextilien in Schönau gewissermaßen eine Auslauftechnologie bedient, haben doch alle anderen Textil herstellende Firmen jener Zeit statt dessen schon Baumwolle verarbeitet.

Bleibende Verdienste hat sich Dominik Liebisch erworben, als er im Jahr 1858 die Renovierung der barocken Skulpturengruppe um St. Johannes Nepomuk in Schönau veranlasste. Das Nepomuk-Denkmal steht heute bei der Kirche. Die Inschrift auf der Rückseite erinnert auch an das Engagement von Dominik Liebisch.

Dominik Liebisch ist 1869 im Alter von 73 Jahren als Leinwandfabrikant und Ausgedinge in Schönau Nr. 307 verstorben. Sein Grabstein findet sich heute noch auf dem alten Friedhof bei der Schönauer Kirche (Bild 2). Vermutlich ist mit seinem Tode die Leinwandproduktion zum Erliegen gekommen. Keiner seiner Söhne hat diese Firma weitergeführt. Das Grundstück übernahm zunächst der Schwiegersohn und Steinmetz Ferdinand Kindermann, und nach dessen Tod der oben genannte Josef Ferdinand, der, wie oben beschrieben, das Anwesen nach seinen Bedürfnissen umbaute.

Nur ein einziges Mal, bei der Hochzeit seines gleichnamigen Sohnes im Jahr 1861, und sonst nicht wieder, wird auch die Nr. 325 als Stätte der Leinwandfabrik genannt.

In Schönau Nr. 325 wohnte seit seiner Hochzeit der zweitgeborene Sohn von Dominik Liebisch gleichen Namens, der zur Unterscheidung von seinem Vater der jn. genannt sein soll. Dominik Liebisch jn. war ebenfalls Industrieller und ist spätestens ab 1890 Knopffabrikant in Schönau Nr. 325. Dieser Firma war keine lange Existenz beschieden. Als Dominik Liebisch jn. 1900 in Prag im Alter von 66 Jahren starb, waren drei seiner Söhne bereits verstorben. Der vierte Sohn, Josef, verstarb kurz darauf ebenfalls Den Hof Nr. 325 übernahm später die Nichte Anna, welche im Jahr 1900 den Stefan Hille aus der Landwirtschaft Schönau Nr. 163 geheiratet hatte. Diese Familie Hille, gen. Gleorche oder auch Klejörge, blieb dann bis zur Vertreibung 1945 auf diesem Hof.

Der spätere Knopffabrikant Heinrich Wünsche, Angestellter in der Firma von Dominik Liebisch, erwarb im Jahr 1900 die Knopffabrik. Er führte die Produktion weiter, bis um 1903/04 an der Hauptstraße mit den Häusern Nr. 422 und Nr. 423 ein neuer Firmensitz errichtet wurde.

Eine der wenige Spuren, die die Knopffabrik von Dominik Liebisch jn. hinterlassen hat, ist die Notiz, dass der junge Franz Josef Müller, der spätere Nickel-Müller von Groß Schönau, zu jener Zeit Werkmeister beim Knopffabrikanten Dominik Liebisch in Schönau Nr. 325, wohl noch vor 1883 in einem Gewölbe eben dieses Grundstückes seine ersten Versuche zur Oberflächenveredelung von Metallblechen unternommen haben soll.

Literatur

Robert Lahmer, Chronik der Stadt Schluckenau. Schluckenau 1889, S. 154 (Bericht über die Maschinengarnverbrennung an der Bierbrücke im Jahr 1848)

Gedenkschrift anläßlich der Kriegerdenkmal-Enthüllung und des Heimatfestes in Groß Schönau v. 12. Bis 14. Juli 1930. Rumburg 1930, mit Auszügen aus den „Denkwürdigen Vorfällen“

Erhard Marschner, Franz Josef Müller, in W. Pfeifer, Der Heimatkreis Schluckenau, Kempten 1977, S. 183.

Danksagung:

Ich bedanke mich bei den Herrn M. Turyna aus Velky Senov und J. Nemec, Litomerice, für die mir gewährte Unterstützung, sowie bei zahlreichen Nachkommen der Schönauer Bauernfamilien, die mir viele Informationen zuteilwerden ließen. Ich bin dankbar für alte Bilder aus Groß Schönau und Umgebung und bin per Email: hille-schoenau@web.de sowie telefonisch unter: 0345-1205811 zu erreichen.

Dr. Andreas Hille, Lerchenweg 6a, 06110 Halle (Saale)    10.11.2016