Továrna na stuhy a pásky Johann Franze ve Velkém Šenově č.p. 360 a č.p. 449.

I dnes patří tovární budovy firmy Franze-band k působivým svědectvím kdysi důležitého průmyslového odvětví v Šenově, i když současný stav jen málo naznačuje dřívější význam a velikost podniku. Z výrobních hal a kanceláří jsou byty, sklady a jiné prostory. Když se podíváte blíže na historii této společnosti, lze sledovat neustálý vzestup z původně velmi skromných poměrů k jedné z největších společností v Šenově.
Ani zde to nešlo hladce, ale bylo třeba se vyrovnat i s neúspěchy. Samotná firma Franze patří v oblasti k tzv. druhé generaci pásových továren. Johannes Franze (1766-1812), otec prvního továrníka, byl obchodníkem v Malém Šenově č.p. 24 a jezdil dokonce až do Hamburku. Od roku 1804 bydlel v  Šenově č.p. 128, v domě rodičů své ženy. Zde se mu v roce 1812  narodil syn Johann. V letech 1835-1852 je tento Johann Franze v matrikách stále uváděn jako tkadlec stuh v Šenově č.p. 128.
Sňatkem s Marií Theresií Hesse z Mikulášovic v roce 1835 se však dostal do kontaktu s velkovýrobci stuh  v Šenově první generace. Strýcové jeho manželky byli Ambros a Franz Josef Hilleovi, kteří patřili k zakladatelům tohoto odvětví v Šenově. To jistě ovlivnilo i pozdější vývoj Johanna Franze. Manželům Franzeovým se narodilo 11 dětí, při jejich křtech vystupovala řada představitelů šenovského stuhařského průmyslu. V roce 1846 byl Johann Franze st. poprvé zmíněn jako „výrobce stuh v Šenově č.p. 128“. Přibližně od roku 1848 do roku 1854 vedl společný podnik se svým švagrem Josephem Hillem (1810-1876), synem výrobce stuh Franze Antona Hille ze Šenova č.p. 311. Vyráběli lněné a bavlněné stuhy. Měli dokonce pobočku ve Vídni. Firma si však moc dobře nevedla, a tak se jejich cesty rozešly.
Jak bylo zvykem, sídlo firmy měl Johann Franze ve svém domě, a výroba tedy nemohla být příliš velká. To se změnilo, když se jeho syn Johann v roce 1866 oženil s Annou, dcerou bohatého sedláka a obchodníka Josefa Mayera z Lipové č.p. 28. První novostavba byla postavena již v roce 1874: obytný a obchodní dům č.p. 360, honosná dvoupatrová budova s ​​upraveným podkrovím a bohatě členěným a pohledným průčelím. Zda se zde také vyrábělo, není známo. V roce 1877 na přilehlé louce  u č.p. 360 vyrostla první plochá hospodářská budova se suterénem, ​​která už každopádně sloužila k výrobě. V roce 1879 však zemřel zakladatel firmy Johann Franze st. Po něm firmu převzal syn Johann, který po svatbě v roce 1866 bydlel na „opačné straně“, a to v Leopoldově č.p. 8, v letech 1869-1873 byl obchodním partnerem v otcově podniku v Šenově č.p. 360 a od roku 1875 též v č.p. 360 sídlil. V následujících letech došlo k prvnímu velkému rozšíření továrny. K severnímu štítu dvorní budovy z roku 1874 byla přistavěna dvoupatrová tovární budova se dvěma dílnami a vysokou kovárnou.
Rozhodující událostí byla smrt Johanna Franze mladšího v roce 1890, kdy vdova Anna Franze pokračovala ve vedení firmy sama. Společnost si musela vést velmi dobře, k dalšímu velkému strukturálnímu rozšíření došlo v roce 1893. Původní dvorní budova byla nyní značně rozšířena a zvýšena na tři podlaží. Nová budova dostala číslo 449. Vznikl tak dodnes existující komplex budov.  Poslední firemní expanzí byla v roce 1908 průmyslová nízkopodlažní budova podél silnice na Brtníky, která stavebně navazovala na dům č.p. 360 a sloužila firmě jako sklad. Stejně jako tomu bylo pravděpodobně u jiných podniků v Šenově, první světová válka přinesla firmě Franze úpadek. Přestože následující roky nepřinesly žádné drastické změny, společnost v roce 1925 zanikla.
V roce  1933 byl majitelem č.p. 360 a č.p. 449 Klemens Franze (1877-1939), syn Johanna Franze jn. Klemens Franze po sobě zanechal dvě dcery, o jejichž pobytu není bohužel nic známo. Komplex budov bývalé firmy Franze zůstal do roku 1945 sídlem různých firem: Josef Jahnel, výrobce stuhových tkalcovských stavů. Další byla pásková tkalcovna Wilke & Pfeiffer a také výroba podvazků Johann Hille.

Dr Andreas Hille, Lerchenweg 6a, 06110 Halle (Saale) hille-schoenau@web.de
M. Turyna

obrázek - (litografie z vlastivědy J. Fiedlera z roku 1898)